P1210515

Půlrok plný životních událostí

Po velmi dlouhé době se dostávám k psaní, zatímco tu náš  skoro měsíční uzlíček pospává u okna v kuchyni. Je to příšerný kolotoč, nebudu lhát a tvářit se časopisově hezky, načančaně a odpočatě. Spánek je skoro sprosté slovíčko, protože miminka zase tak moc spánku v celku neprovozují, ale pěkně popořádku!

Pár dnů po poslední zprávě zde, mi umřel taťka. To vás semele a převálcuje těhotenství ne-těhotenství. Jen v tom stavu se snažíte myslet na toho vašeho chlapečka pod srdcem, aby mu váš smutek neublížil. Drží vás to i pokládá, protože se bojíte o to miminko v bříško ještě víc. Vím, jen, že taťka je rozhodně na nějakém krásném místě ať je to kdekoliv a je v bezpečí a nic to nemění na „našich“ nočních myšlenkových hovorech. Pomáhalo to. A procházky lesem. Dolehlo to snad ještě víc s porodem a probíhajícím šestinedělí. Člověk je tak zranitelný, jako by mu někdo svlékl kůži a bolel ho každý dotek.

Před porodem mne dost trápilo, že je malý koncem pánevním a tudíž se ven dostane císařským řezem, protože dnes se to tak dělá pro bezpečí miminka a protože už vlastně ani nejsou zkušení porodníci či je to pro ně rychlejší záležitost. Trápilo mne, že koblížek bude někde sám bez maminky vytržen ze svého prostředí. Všude uklidňovali, že ho dostanu hned na přiložení po probuzení a že by ho měli nosit, co tři hodiny na krmení k mamince i na JIP. Náš gynekolog nás předal do péče rizikové poradny, kde nás moc paní doktorka s milion letou praxí nepotěšila a já probulela celou cestu domů, protože byť nám měli císařský řez plánovat následující týden, tak nám to paňdoktorka odložila a ještě přehistorickým přístrojem naměřila, že je chlapeček příliš malý a tak o dva týdny mladší než bylo uvedeno. Následující týden jsme jeli do porodnice, protože jsem přestala cítit jak se malý vrtí a že se vrtěl do posledních dní velmi a rád. Nabídli mi hospitalizaci, ale potvrdili, že je malý v pořádku tak jsme jeli zase domů. Nicméně nepotvrdili,že by byl menší, naopak už měl slibovaných 3,1kg. Paňdoktorka se urazila a tvrdila si svoje a termín porodu zase nikde. Následně jsem další týden ve středu silné bolesti břicha i do zad, takže zase porodnice, tam nic, že máme jet domů, když máme za dva dny rizikovou poradnu a v neděli nastoupit na plánovaný CŘ. Jenže bolesti se měnily na pravidelné a začala mi odcházet hlenová zátka, v pátek v rizikovce už jsem měla kontrakce po 10-7minutách, ale že jako ok, kdyžtak si mám jet do porodnice. Zrušili mi termín nástupu a posunuli ho na pondělí. V pondělí jsem tedy nastoupila do porodnice, která poslední týdny frkala děti jako v továrně a bylo přeplněno na všech odděleních. Ráno na příjmu, že se nic neděje a stále jsem nevěděla termín porodu. Na pokoji se mnou byla mladá slečna, která tam ležela už několik týdnů kvůli vymodlenému děťátku a preeklamsii. Dělala si srandu,že  na té posteli, co mám já nikdo nevydržel zatím ani do rána. Pak za mnou přišla nějaká studentka kvůli disertační zprávě, tak jsme si povídali ohledně věcí, co ji zajímali kolem těhotenství a tak a vyplnili dotazník. Pak jsem se vrátila večer na pokoj, kde jsme si ještě povídaly s slečnou na pokoji a říkali si, že asi zítra budeme snad obě rodit, ukazovala mi pokojíček pro děťátko a tak. Dala si sprchu, udělala dámskou holící údržbu, když přišla večer porodní asistentka, slečně se zdálo, že necítí tolik pohyby a že ji pobolívá břicho. Vstala jsem z postele a myslela si, že jsem si čůrnula nebo co, ale za chvilku to bylo jako když praskne kbelík. Byla jsem z toho docela překvapená, ještěže tam zrovna byla ta porodní asistentka. Takže mne hned zaopatřila a sotva jsem stačila zavolat manželovi, že musí přijet, že je to akutní. Byl to fofr. Ve 20.20 mi praskla voda, hned šly kontrakce po pěti a pak po třech minutách, malý začínal být trochu v tísni. ani nevím jak, ale muž tam coby dup a vezli mne na sál. Musím říci, že tady byli všichni moc milí a úžasní, jak na oddělení, tak na porodním sále, ale tím to skončilo.  Asi jsem byla veselá maminka, protože jak mi šmrdlali břicho desinfekcí tak mne to tak příšerně lehtalo, že jsem smála a kroutila jako nikdy a se mnou se smál celý sál. Pak už nebylo pěkného nic. Něco vím z vyprávění a něco jsem prožila sama. Maličký Sebastian se narodil v 21.48 . Viděl ho alespoň tatínek a byl pak sám bez maminky 15h. A maminka prošla peklem nebo alespoň předpeklím. Ale o tom až příště.